Obsah

Nela Petřkovská

Typ: rozhovor
Nela Petřkovská 1Ranč u Hromnice, z. s.

"Život je sen"

1. Nelo, ty nejsi „domorodec“. Co tě zaválo sem na kopec?

Nejdřív se mě líbil domek, který byl na prodej v Brankách, ale přítel Kuba tvrdil, že je to moc daleko... Pak jsem uviděla inzerát na náš současný dům – byly tam vyfocené ty veliké, dřevěné vrata. Byli jsme se tady podívat, a za 3 měsíce jsme se stěhovali. Takže za to mohly asi ty vrata!

2. Jak dlouho tady bydlíš a jak vnímáš naši dědinu teď ve srovnání s prvním dojmem?

Už to je dva a půl roku! Ale mám pocit, jako bych tady žila od narození. Když jsme se nastěhovali, byla zrovna zima. Byla jsem nadšená a ze všeho překvapená – například, když jsem z okna uviděla jednorožce, Sněhurku, Marfušu, a pak nám do chodby vlezl i medvěd. Z toho jsem měla další Vánoce. Všichni se k nám chovali přátelsky a okamžitě jsem to tady přijala za svůj domov. A to se nezměnilo, každým dnem se v tom utvrzuji.

3. Bydlelas dříve v městě, v čem je rozdíl?

Pocházím z Nového Jičína, což je sice menší město, ale rozdíl vnímám velký. Vidím to hlavně na lidech. Mentalita tady je úplně jiná. Připadá mi, že nejen tady v Policích, ale celkově na Valašsku jsou lidé mnohem přátelštější a ohleduplnější. Na sídlišti se nám rozhodně nikdy nestalo, že by někdo přišel a přinesl nám buchtu, jitrnice, brambory, nebo domácí slivovici – máme fakt zlaté sousedy!

4. Kde jsi studovala a co přesně? Filosofickou fakultu pedagogiku?

Studovala jsem v Ostravě, konkrétně Psychologii a Základy společenských věd. Pedagogika mě nikdy nelákala! Mám vystudované pedagogické lyceum na gymplu, a šla jsem tam jen proto, že tam bylo málo matematiky, ta mě nikdy nešla.

5. Čím ses tedy chtěla zabývat a o jaké profesi jsi snila v dětství?

Chtěla jsem být baletkou, zpěvačkou, malířkou. V rodině máme hodně učitelů. Vždy tvrdila, že NIKDY nebudu učitelka! Na vysokou školu jsem nešla s jasnou vizí o svém budoucím povolání, čekala jsem, že se to nějak vyvrbí. Během studia jsem dostala skvělou příležitost na Ranči kousek od Ostravy, kde mi byla svěřena skupinka dětí u koní a později i vedení příměstských táborů. Jablko asi nepadá daleko od stromu! Po vystudování bakaláře jsem pokračovala na magisterský titul, měla před státnicemi, jedny dokonce hotové, ale ukončila jsem to. Byli jsme čerstvě nastěhovaní, rekonstrukce v plném proudu a prostě jsem přehodnotila priority. Nelituji toho.

6. Kde pramení tvoje láska ke koním?

Když mi bylo asi 8, vzali mě babička s dědou na ranč, kde jsem se vozila na poníkovi. A pak vím, že jsem nepřestala otravovat, dokud mi rodiče nedomluvili docházku do jezdeckého kroužku. Dokonce nás tady krátce po nastěhování navštívil majitel onoho ranče, kde jsem začínala a popřál hodně štěstí – to bylo krásné.

7. Trochu to vypadá, že se ti v životě plní sny, nebo se mýlím?

Nemýlíte se. Od malička jsem všem tvrdila, že až vyrostu, budu mít statek a koně. Postupně se k tomu přidávaly další, konkrétnější přání. Těch snů mám ještě spoustu, ale ten největší – ten dětský, ten se mi už splnil.

8. Často se setkávám s krásnými, křehce vypadajícími ženami, které pracují s koňmi. Ty patříš mezi ně.

(Děkuji). Je pravda, že mě nepřestává bavit, jak jsou lidé, kteří mě neznají a zjistí, že máme statek a koně, fascinováni a nevěří. I lidé, co mě znají ještě z Nového Jičína. Dodnes kroutí hlavou i většina mojí rodiny. Mamka vždy tvrdila, že jsem prostě „žena mnoha tváří“, že klamu tělem.

9. Pocházíš z velké rodiny?

Rodiče se rozvedli, když mi bylo 12. Mám mladší sestru a z tátova dalšího vztahu ještě dva malé sourozence. A obecně, všichni jsme jedna velká rodina ne?!

10. Vybudovalas tady se svým partnerem Ranč u Hromnice. Co to pro tebe znamená? A filosofie?

Znamená to pro mě hodně. Během jediného roku nás k mému překvapení začalo navštěvovat víc dětí, než jsem si představovala. Od října vedeme zájmový kroužek – to je taková moje srdcovka. Chtěla jsem tady partu dětí, které budou stejní nadšenci do koní, jako já v dětských letech. Budou se vzájemně podporovat, spolupracovat, a užívat si čas strávený s koňmi. Snažím se, aby je to bavilo a aby věděli, že kůň není pouze prostředek k ježdění. Dvě takové skupinky se mi tady sešly a já jsem za ně moc šťastná. Mimo kroužek nás pak navštěvují děti i o víkendech, tam už máme také stálé členy a přicházejí stále noví.

11. Takže přece jen „pedagogika“ a navíc pracuješ na ZŠ ve Valmezu? Jak to vše zvládáš?

Někdy je to dost náročné, pracuju v družině. Když mi přibyly pracovní povinnosti s dětmi i doma, nejdřív jsem bývala dost vyčerpaná, ale teď už se většinou na práci domů těším. A hlavně musím zmínit, že na to nejsem sama, to bych asi nezvládla. Přítel se vším pomáhá, jak v domácnosti, tak s koňmi, s dětma, se vším.

12. Jak přijali místní obyvatelé tvé aktivity a jak vnímáš obecně lidsky naši vesnici?

Nooo, hlavně jsem vděčná za naše sousedy, kteří v pohodě přijali, že se jim tady usadila naplavenina s tolika zvířaty. Jinak nás místní často potkávají s koňmi a dětmi. Nemám zatím důvod si myslet, že by to tady někomu mělo vadit, spíš doufám v opak. Navíc máme kolem sebe spoustu lidí, kteří ve mně myslím věří, a podporují nás, čehož si moc vážím.

13. Tvým koníčkem jsou tedy doslova koně. Je ještě něco, co tě zajímá a nemáš na to čas?

Strašně ráda bych četla – jen mít ten čas?! Ale stejně bych asi četla knihy o koních!

14. Jsi fatalista?

To je hodně těžká otázka, asi v tom nemám úplně jasno. Trochu mě děsí představa, že ať udělám, co udělám, stejně už mám vše do budoucna předurčeno. Tím pádem tomu ani moc nechci věřit. Ale zároveň se potkávám s lidmi, o kterých jsem přesvědčená, že jsme se potkat měli, neboť se vlastně dávno známe. Například vaše dcera Markéta. A někdy mě připadá, že jsem se do Polic nepřistěhovala, ale vrátila…

15. Jak se momentálně ve svém životě právě tady a teď cítíš???

Skvěle – jsem zdravá, spokojená, mám milujícího chlapa, domov, kupu dobrých lidí okolo sebe, rodinu a spoustu plánů. Co víc si přát…


Vytvořeno: 27. 6. 2019
Poslední aktualizace: 26. 7. 2019 07:06
Autor: Karolína Holl