Irena Wall

Nebydlíte sice v Policích, ale pro obyvatele i dalších vesnic, jste nejvíc očekávaným ranním poslem zpráv, dobrých i špatných. Jak jste se stala „pošťákem“?

V životě nastalo období, kdy se ukázalo, že mé jistoty nejsou tak jisté. Přišla jsem o dlouholetou práci, ne vlastní vinou. A tak jsem se stala pošťákem. A právě v tomto kraji. Začátky byly nelehké, drsná zkušenost po čtrnáctiletém sezení v kanceláři. " Ale co Tě nezabije, to Tě posílí " se říká a platí to i pro mne.

Z dětství si pamatuji pošťáka jezdícího na kole v černém vlajícím plášti, přes rameno velkou koženou brašnu a s úsměvem na tváři…

Tohle povolání je pro mne poslání. Mám ráda smysluplnou činnost a zde se opravdu cítím potřebná. Stále je spousta starších lidí, kteří se v téhle komunikační přetechnizované době ztrácí. Neumí si všechno zařídit přes internet a čekají na toho pošťáka, který už tedy bez kola a pláště přijde a vše potřebné jim zařídí. Já osobně se k lidem chovám jako oni ke mně. Chvíli to trvá získat si patřičnou důvěru, ale až tohle nastane je to skvělé. Stanete se vlastně součástí jejich každodenní ho života. A lidé jsou vstřícní a hodní.

Říká se, že „pošťák zvoní vždycky dvakrát“!

Ano to jsem slyšela. Já troubím, zvoním na všechny zvonky, klepu na okna, občas obcházím dům i zahradu. A přes všechnu snahu stejně občas slyším negativní reakce. Člověk se ovšem všem nezavděčí...Ale moji klienti jsou povětšině zlatí a znalost místního prostředí je v tomto povolání k nezaplacení.

Stejně to bylo napínavější, když lidé očekávali dopis a nebyl internet…

Napínavé je to i dnes. Většinou se setkávám se staršími lidmi, důchodci. Pak hodně s ženami ,které jsou doma s dětmi. Tihle lidé jsou v pohybu omezení a tak taky čekají :-)V době nedávné " koro " to bylo hrozně viditelné ta naše pořebnost. Lidé se báli " vystrčit nos z domu " a my jsme byli spojka mezi nimi a venkovním světem.

Jste ve stálém kontaktu s lidmi a nepřímo na ně působíte…

Úsměvem a profesionalitou. Jsem takový hromosvod nálad, mnohdy první na ráně :-). Jak je v této době hrozně moderní nadávat na poštu ( a samozřejmě nejen na ni ) tak já, jako první na ráně, to povětšinou slíznu za něco o čem ani nemám páru. Lidi jsou naštvaní na situaci co se jim přihodila a hurá koho nevidí, pošťáka. A na něj :-). Já to většinou s úsměvem vyslechnu jim se uleví a je po ohni.

Co je Vaší původní profesí?

Zahradnice, ale moc se k tomu nehlásím. To bylo rozhodnutí mých rodičů. V dospělosti jsem si dodělala ekonomické vzdělání a účtování mě živilo hodně let.

Baví Vás vždy, co právě děláte?

Popravdě vždycky ne. Ale kdo může říct opak ?

Máte zálibu v autech že?!

Miluju auta. Strašně ráda řídím, což je velké plus v této profesi. A miluju stará auta i jedno vlastním.

A co další varianty zálib?!

Mám ráda spoustu věcí. Pejsky, chození po horách, hudbu, filmy. Snažím se najít aspoň kousek času na své aktivity. Ale je to někdy těžké.

Odkud pocházíte a kde bydlíte?

Pocházím z Loukova a bydlím ve vedlejší vesničce Libosváry.

Zaznamenáváte rozdíl mezi obyvateli vesnic?

Vesnice je vesnice. Žádné velké rozdíly zde nevidím, snad jen Lázy se trochu vymykají tím, že nejsou tak dopravně dostupné. V zimě mám pocit, že tam někdy dojedu jen já…

Určitě máte sbírku zážitků a historek…

Zážitků je spousta. Třeba když najdete malé sotva chodící dítě na cestě. O našich čtyřnohých kamarádech ani nemluvím. Věčně pouštím nějakého pejska domů za branku a naopak, před některými musím i prchat. Občas se i stane, že musíte někomu zavolat záchranku. A co se týká řízení tak to je někdy opravdu adrenalin, hlavně v zimě.

Jak vnímáte Police při svém „průletu“…

Police jsou moje první vesnice každé ráno. Mám to tu ráda, lidi jsou vstřícní, hodní jako ze starých dob. Při kupování svačiny mě všichni pouští, neboť paní pošťačka spěchá ... To vypovídá o všem.

Jste vlastně pořád v pohybu na nohách i na kolech…

Pohyb potřebuji k životu. Moje povolání mě osobně hodně pomohlo a pomáhá. Je to fyzicky samozřejmě i duševně docela náročné. Pohyb mi hodně pomáhá čistit hlavu, nevím jak to napsat, já prostě nemám energii řešit žádně zbytečnosti, blbiny. Když se na někoho naštvu věřte tomu, že po několika kilometrech v nohách nebo i v kolech mě veškerá zlost opustí. Energetický výdaj je tu opravdu velký. Doporučila bych snad celému světu se hýbat. Na mysl to má blahodárný účinek.

A nějaký zásadní postoj k žití?!

Miluji svobodu konání, optimismus. Dnešní doba je těžká, lidi zapomínají dle mého na vděčnost k životu. Je strašně moderní si stěžovat. Já to popravdě nesnáším. Máme se na světě moc dobře, jen o tom někteří vůbec neví. A moje oblíbená věta je- "Na světě je krásně ".

Znáte Pošťáckou pohádku od Karla Čapka? Hodili by s někdy skřítkové, kteří panu Kolbabovi třídí poštu…

Popravdě jsem ji naposledy viděla jako dítě. Ale díky za připomenutí. Ráda se zas mrknu. Skřítkové by se hodili někdy moc!

Myslela jsem knihu devatero pohádek. Čtete ráda? A jakou nejvíc posloucháte hudbu?

Viděla jsem ji jen ve filmové podobě. Ale čtu hodně. V dětství bylo víc prostoru, četla jsem pohádky, dobrodružnou literaturu, Foglara, Maye, zajímá mě historie. Teď víc sleduji filmy, miluji české filmy např. Slavnosti sněženek, miluji detektivky a jsem fanda Járy Cimrmana. V hudbě mám široký záběr. Převládá metal, tvrdá hudba mě uklidňuje, ale uklízím u Vivaldiho…mám ráda jazz, swing, 80.léta, jezdím na rockové fesťáky, živá hudba je nenahraditelná…

Vraťme se k veteránům, máte „kachnu“ Citroëna, evokuje nezapomenutelnou scénu z Četníků ze Saint Tropez, když řídí sestra představená, to auto je úchvatné, to byla motivace?

Měla jsem velké štěstí a potkala člověka, který toto auto vlastnil a nechal mě projet se na polňačce a já tehdy neměla ani řidičák. A vznikla láska na celý život…záhy jsem si už s řidičákem dovezla „kachnu“ až z Loun, to mě bylo 25…To auto je kouzelné, přináší radost nejen mně a mým blízkým, lidé na nás mávají a smějí se. Množné číslo je záměrné, „kachnu“ vlastní i moje dcera, zeť i bývalý manžel, jsme kachní rodina. Takoví Hujerovi v kachním světě…Jezdíme na kachní srazy, tyhle autíčka otevírají dveře, brány, nabízí mnoho možností. Letos jsme měli jet na velký mezinárodní sraz do Francie, ale bohužel „koro“ se dotklo i tohoto, uvidíme příští rok?!

Byla jste někdy ve Francii na azurovém pobřeží?

Ve Francii jsem byla dvakrát, ale ve vnitrozemí a v Paříži, doufám, že příště bude i „azuro“.

Dáte na znamení zvěrokruhu? Prozradíte své?

Dám. Každý z nás je originál, ale přece jen ve většině lidí vidím ty rysy, které patří danému znamení. Já jsem býk, takový typický…

Slovo na závěr?!

Jsme smrtelní, tak na co čekat…

Děkuji a moc se těším na zimní pokračování povídání!