Obec Police
ObecPolice
Obec Police

datová schránka: knaa7xy

Jarka Musialová

Jarka Musialová

veselá cérka z Jindřichova Hradce

Začneme aktuálně, prodělala jste covid. Jak se cítíte?!

Jejda, no Covid… Ano prodělala v říjnu. Nebylo to nic příjemného a jsem ráda, že už to mám za sebou. Nejhorší na něm je, že každé tělo je originál a každý může mít jiný průběh. Mě to postihlo o cosi víc, nebo jsem asi dostala agresivnější nálož viru. Pro mě je nejhorší, když se nemůžu nadechnout, to pak cítím bezmoc. Ještě teď to není ono, stále chodím k plicnímu lékaři a moje tělo nepoznávám. Dříve jsem nebývala skoro vůbec nemocná a teď toto.  Byla jsem příšerně unavená, bez čichu a měla jsem časté zimnice, bolel mě snad každý centimetr těla-a že je mě dost. /haha/

Předpokládejme, že jste “přirozeně” naočkovaná…Obecně, něco asi bude jinak do budoucna…

Kéž by...když nad tím přemýšlím, něco se musí stát. Dnešní doba je podle mě moc uspěchaná. Lidi na sebe nemají tolik času jako dříve. Myslím si, že si klademe na sebe vysoké nároky a neumíme zpomalit. Všeho je nadbytek, spoustu obchodů a možností, které nás lákají si ledaco pořídit a my lidstvo, se honíme, jen abychom to měli.  Já moc nevyužívám technologie a nejsem jejich zastáncem. Asi jsem stará škola. /hahaha/Trochu mě to děsí, že převyšuje ta virtuální komunikace, která ovlivňuje naše životy a náš čas. Často myslím na naše předky. Snažím si z nich brát příklad. Byli soběstační, více vnímavější k sobě, skromnější, pokornější a vděční. Celý svět je plný zázraků, na které jsme si tak zvykli, že je nazýváme běžnými věcmi.

Ano, souhlasím. Jaký vítr vás odvál z Jindřichova Hradce na Valašsko?

Moji rodiče a starší sestry se narodili tady na Valašsku. V sedmdesátých letech se rodiče odstěhovali do Jižních Čech za prací. Tam jsem se pak narodila já. Bydleli jsme v pohraničí, kousek od Rakouských hranic-tehdy ve střediskové obci Rapšach. Chodila jsem tam do školky a první třídy. Jsem jediný "čecháček" v rodině. V roce 1986 jsme se vrátili na Valašsko, to mi bylo 8 let. Během těch let jsme jezdívali sem na Valachy k babičce, tetám a strýců a trávili jsme tu prázdniny.

Jižní Čechy jsou krásné a mají svůj nezaměnitelný půvab v architektuře selského baroka…

Ano, jsou krásné. Takové zvláštní, samá rovina a krásné rybníky. Moc si toho zase až tak nepamatuju.  Jen to, co se mi tam za těch mých 8 let života vrylo do srdce a paměti. Určitě se tam zase ráda zajedu podívat, ale co vím je, že su hrdý Valach. Mám to tady neskutečně ráda. Ty kopce, malučké dřevěnice a snaha Valachů hospodařit v tomto "krpatém" kraju. Ráda se toulám po kopcách. Fascinují mě, nabíjí energií a nadějí. Mám takovou výsadu, že občas vezmu sama sebe na výlet mimo civilizaci. Celý den trávím čas sama se sebou. Vyšlapu kopec, zajdu si, kde chci, sednu do trávy. Vypustím z hlavy starosti a je mi neuvěřitelně fajn. To pak cítíte tu vděčnost za vše, co vás v životě potkalo.

Ano, „závislosti“ na Valašských kopcích rozumím…a co lidé, když to srovnáte?

Ty mám ráda všude a všechny. Moje děti se mi smějí, že se s každým zavykládám a mám spoustu známých... Ale já mám lidi opravdu ráda. Zajímá mě, jak se mají, jak se jim daří, jestli je něco, co bych pro ně mohla udělat. O co víc si vážím toho, když mi starší generace povídají o svém dětství a mládí. 

Váš tatínek bydlí na opačném konci Polic, ale nepochází odsud?! Jak Vás ovlivnili rodiče?

Ano, tatínek bydlí na Výpustě a není rodilý Poličák, narodil se v Kunovicích. Takže jsme blízko sebe a také se vidíme často. Určitě mě ovlivnili, a myslím si, že hodně. Měla jsem, tedy mám dobré rodiče (maminka už bohužel zemřela před šesti lety), tudíž můžu s jistotou říct, že mě ovlivnili, jak nejlépe mohli – dobře. Byli a stále jsou pro mě dobrým příkladem.  Měli jsme vždy hezký vztah, důvěřovala jsem jim a snad oni mě také. Vlastně mi dali jistotu, že nás mají rádi. A tak jsem mohla získat vzor, jak vychovávat své děti. Naši nás vedli hodně k pracovitosti a soběstačnosti. Takoví oni jsou. I když je mi přes čtyřicet let, pořád ráda s taťkou trávím čas. On je veselý a pozitivně naladěný člověk a klidný i v těch situacích, které nejsou lehké. Naučil mě řešit věci v klidu s rozvahou a s trpělivostí. Taťka pochází ze šesti sourozenců a všichni mají spolu úžasné vztah-jsou veselá kopa a je s nima sranda.

Ačkoliv máte dospělé děti, vypadáte velmi mladě…

Jé, děkuji. No to je tak, když začnete ve dvaceti. Jsem za ně nesmírně vděčná. Kdybych se měla znovu rozhodnout, neudělala bych to jinak. Je to super-děti jsou velké, dva ze tří dospělí a já ještě mladá, haha. Štěpánku jsem měla ve dvaceti, Matěje rok a půl po ní, to jsme začali stavět i dům a Bětuš v pětadvaceti. Děcka jsou smysl života, stačí, když jeden chybí a doma to jde poznat. Pubertu jsme přežili, a teď užíváme pohody. Jsou to dobří parťáci a myslím si, že mě dobře prokoukli. Je fakt, že doma je hodně veselo.

Vychovávala jste je sama?

Dalo by se říct, že ano. Jejich tatínek často kvůli práci nebyl doma. Takže jsem s nimi byla většinou sama. No, a pak jsem s nimi po rozvodu zůstala úplně sama. Nebylo to jednoduché, ale měli jsme kolem sebe dobré lidi, a moje úžasné rodiče. Víte, dala jsem si za cíl, že udělám všechno proto a co je v mých silách, abych je co nejlépe vychovala. Být matkou je nejtěžší ale nejkrásnější povolání, které jsem kdy měla.  Každý z nich má svou osobnost a povahu, a k tomu musíte být ještě spravedlivá…

Jaký vztah jste měla s maminkou? Myslíte, že spravedlnost existuje?

Byla laskavá, pečlivá a vždy ochotná nám pomoct. A přesto, že chodili naši do práce a doma i na poli hospodařili, udělali si na nás čas. Hodně mi chybí a stále si na to nemůžu zvyknout, že tu s námi není. Mamka byla akční. Doma se pořád zavařovalo, peklo, vařily marmelády a šťávy. Taky jsme si spolu nadrhly péří do peřin, co stále mám... a když někdo došel, nebo tam měla vnoučata, pořád něco chystala a starala se, aby všeci byli spokojení a najezení. Je to zajímavé, ale čím dál více se přistihuji, že se jí v tomto začínám podobat…Taky se ráda přičinila, co se kultury v dědině týče, byla pro každou srandu.  Byl s ní krásný čas a stále je v mém srdci. No a co se týče té spravedlnosti? I když svět a život zde na zemi není mnohdy jednoduchý, věřím, že spravedlnost existuje, ač se nám to často nezdá. Nejtěžší v tom "onom času životních zkoušek" je porozumět a pochopit jejich smysl. Věřím, že spravedlnost se dostaví. Někdy je to dřív, někdy si musíme sakramentsky dlouho počkat. Věřím, že Bůh si spravedlnost zajišťuje ve svém čase a možná nás tímto učí trpělivosti. Nikdo není dokonalý, ale snažím se žít co nejlépe. V našich životech můžeme vidět křivdy, které ovlivňují náš život. A je těžké, ale důležité si odpouštět. Nevíme nikdy, kdy se budeme potřebovat. A odpouštět si, nás činí šťastnými. Vím, že to vyžaduje úsilí a trpělivost, ale stojí to za to.

Čím jste chtěla být jako dítě-a jste tím?

No princezna ani letuška né. Já jsem chtěla pracovat v kravíně. Dost často jsem tam chodila jako děcko za našima, když tam pracovali a strašně se mi tam líbilo. Bavilo mě to tam. Měla jsem je pojmenované a nebála jsem se jich. Taky mi voněly (smích). Víte, že krávy mají krásné oči a velké řasy? Samozřejmě, že mi to mamka rozmlouvala. Docela mi to chybí. Nakonec jsem se rozhodla jinak a šla na kadeřnici.

Ano, krávy mají krásné oči…takže jste studovala kadeřnici a kde?

Jéé, to už je dávno a nejmladší dcera už je taky na střední škole. Já jsem studovala v Odrách.  Bylo to tam fajn. Měli jsme týden školu, to jsem byla na intru a týden praxi. To jsem byla zase doma, protože jsme ji měli v Novém Jičíně. Mamka s taťkou mi nechali svobodu při volbě školy a myslím, že jsem si zvolila dobře. Ráda na ty časy vzpomínám. Kadeřničině se věnuji pořád a ráda.

To je skvělá informace pro obyvatele! Takže to je logický krok k zaměstnání, ve kterém pracujete…

No, už je to nějaký ten pátek, co pracuji ve vlasové kosmetice. Je to hezké prostředí, takové voňavé a práci s lidmi mám opravdu ráda. Jsme taková malá firma, která funguje ve Valašském Meziříčí už přes 25 let. Ke kosmetice jsem měla vždycky blízko. Nejčastěji mě tam uvidíte za pultem, ale také funguju jako kadeřnický technolog, kdy musím znát složení barev, melírů, šamponů a vše co k tomu patří, takže i chemie. Mám na starosti kadeřnice, aby měly vše, co potřebují ke své práci. 

Určitě vás to baví.

Ano, jasně že baví. Je to taková srdcovka. Baví mě se stále vzdělávat v něčem novém. A tato práce mi to umožňuje, dokonce vyžaduje. Nejsme klasická prodejna, která jen prodává. Ale většinou k nám chodí zákazníci pro odborné rady, kdy řeší problémy s pokožkou hlavy či s vlasy. Prošla jsem mnohým školením a těším se na další. To je pro mě pořád nutné, protože je furt něco nového-nové techniky barvení, střihy, nebo složení. Kromě vlasové kosmetiky jsme zaměření i na přírodní kosmetiku tělovou i pleťovou. Tam je opravdu důležité znát složení, abychom co nejlépe doporučili svým zákaznicím. Tím, že mám ráda byliny a přírodu, tak pro mě je to opravu krásná práce. No a k tomu všemu ještě paruky. Zůstali jsme jako jedna z mála prodejen paruk na Severní Moravě.  To je taková velmi citlivá práce, ke které je zapotřebí soucitu a porozumění. Bohužel je neuvěřitelné, kolik je onkologicky nemocných pacientů, a ne každá zákaznice to zvládá dobře. Často vidím v očích vděčnost a nejvíce Vás potěší jejich úsměv, to mě chytne za srdíčko a přehodnocuji svoje starosti...

Vyzařujete pozitivní energii a stále se usmíváte-jaké jste znamení? Nebo jste chytila ten bacil úsměvu, který se šíří naší vesnicí?!

Že bych byla vysmátý Býk?  No to musí posoudit druzí. Děkuji za ten pozitivní pohled na mě. Mám ráda život. I když je občas těžký, pořád je krásný. Určitě jsem byla ovlivněna rodiči, to oni mě naučili brát život pozitivně. A čím jsem starší, tím víc o životě vím.  Co se týče nelehkých životních zkoušek – ty v našich životech byly, jsou a budou. Když přijdou, snažím se je pochopit a vím, že nepřichází jen tak. Z každé zkoušky se mám něco naučit, a tak se snad stávám silnější.

Banální otázku o koníčcích nekladu-čím žijete ve svém vnitřním světě, který patří jen vám?

Je toho hodně co mě baví. Rodinou počínaje. Mám ráda, když je veselo a druzí kolem mě jsou spokojení. Jsem typ člověka, který moc nepotřebuje a nejsem náročná. Dovolené netrávím u moře, ale právě na těch našich zmiňovaných kopcách. Nejraději si sbalím spacák, karimatku, krosnu a vyrazím tam, kde je mi dobře. Nejlépe s kamarády pod stanem u kytar bez elektriky, bez signálu a závislá na sobě samé. Taky děcka o mě říkají, že jsem „staromil“. Mám ráda věci s příběhem-udělá mi radost, když dostanu něco, z čeho dýchá minulost. Nejvíc mám ráda dobu z první republiky, hlavně tu valašskou z dědin. Věnuji se genealogii. To je vyhledávání předků – rodinná historie. Dnes je velká výhoda digitalizace matrik. Matriční knihy, které jsou straší 100 a více let jsou naskenované a digitalizované v archivech. Můžete z pohodlí domova kdykoliv vám to čas umožní listovat a hledat. To je jediná technologie-vymoženost, kterou opravdu využívám ráda. Fascinuje mě, že můžu nahlížet do těch knih a hledat kde jsou nejen mí předci. Často jsou tam psané i velmi zajímavé osudy těch lidí. Některé jsou psané hůře čitelným písmem, některé ve staré němčině nebo kurentem (Novogotické písmo), kterým se psalo. To pak vyžaduje trpělivost. Abych se posunula dál, musela jsem se naučit psát a číst tímto Kurentem.

S dětmi žijete pohromadě? Čím se zabývají, určitě z nich máte radost?

Ano a určitě mi dělají radost. Jsem za ně opravdu vděčná a jsou mi v mnohém oporou. Všechny tři se snažím podporovat v tom, co je baví. Nejspíš i to, že jsem s nimi zůstala sama, je naučilo zodpovědnosti a samostatnosti. Od patnácti let všichni tři chodí na brigády, takže poznávají život i z jiné stránky. Nejstarší Štěpánka se dala na dráhu chemika a stále studuje. Což máme trochu podobné, protože v mém oboru kadeřníka a technologa je chemie víc než dost.  Matěj se našel ve zdravotnictví a letos bude maturovat.  Hlavně v této nelehké “Covidové” době má můj obdiv, protože při škole ještě pracuje v nemocnici a je tam víc než doma. Nejmladší Bětuš je muzikant tělem i duší. Osm let hraje na harmoniku-akordeon + klavír. Má talent a dar od Boha. Stihla si už zahrát s kapelou Docuku, Jarkem Nohavicou a vyhrát 3.místo v mistrovství republiky ve hře na akordeon. Studuje SPŠ. Tak asi si dovedete představit, jak to u nás doma vypadá(smích), ale nejraději mám ráda plný barák i když mi z toho jde hlava kolem. Mám ráda, když sedneme a Bětka hraje na harmoniku a cosi zazpíváme. Od lidovek, přes Nohavicu až k Žalmanovi, a nakonec aj tu cimbálovku dáme...

Tak to je krása, těším se na rozhovory s vašimi potomky…takže se vám tu žije dobře…

Police mám ráda, proto se mi tady i dobře žije. Jsem tady od svých osmi let a zažila jsem tady krásné dětství se svými kamarády. Ráda si zavzpomínám třeba na tuhé zimy. Na ty rána na točně, kdy jsme vyhlíželi starý kulatý autobus, jestli vyjede na točnu, nebo ne – doufali jsme, že nebudeme muset do školy (smích).  Byli jsme pořád venku a nic nám nechybělo. Bydlíme v místě, kde pořád fučí větr. Se sousedy říkáme, že u nás nahoře nefučí jen dva dny v roce, a ty už byly... Neměnila bych a ten dlouhý krpál, by mi stejně chyběl (smích). A lidé? Mám je ráda. Jsou tu fajn hasiči, myslivci, sportovci, taky divadelníci a Klenot + další lidé, kteří se snaží být aktivní a pořádat společenské akce pro naše obyvatele. Je pravda, že Covid nám většinu z těchto akcí na čas vzal. Teď si více uvědomuji, že mi chybí se při těchto příležitostech potkávat s lidmi v dědině. 

Žádná kritika?!

Pořád je co zlepšovat a nerada kritizuju.

Ctíte nějaké tradice?

Ano, tradice mám ráda, dyť nám je přenechali i naši předkové. Od dětství jsem se kulturně zapojovala. Například jsme stavěli v dědině Máj a pak ho v krojách skáceli. Na to moc ráda vzpomínám. Plná dědina lidí. Vánoce jsou moje srdéčkové svátky. Ty jsou také plné tradic a hodně si je užívám. No, a čeká nás jaro a sním spojené Velikonoce. Myslím si, že v každé rodině můžeme mít své tradice, na které bude rádo vzpomínat naše pokolení.

Jsme na prahu roku 2021, věku Vodnáře, příslibu změn, jak to vidíte vy?

S novým rokem přichází i nové naděje, pro někoho nové předsevzetí a snad i dobrý čas. Horoskopům se moc nevěnuji.  Co se má stát, se stejně stane. Já bych si moc přála, abychom mohli být vnímavější vůči druhým lidem. Vím, že to chce trénink otevřených očí k vidění, nebo uší k naslouchání, abychom byli schopni mít otevřené srdce k vnímání potřeb druhých. Všem bych chtěla popřát hlavně to zdraví, spokojenost a klid. Ať se všem daří v jejich práci a rodinách.

Datum vložení: 13. 2. 2021 16:52
Datum poslední aktualizace: 13. 2. 2021 16:59
Autor: Karolína Holl

OBEC

Lidé v naší dědině

Logo

Facebook

Anketa

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Svátek a výročí

Dnes je 13.5.2021

Svátek má Servác

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Světový den koktejlů

Zítra má svátek Bonifác

Státní svátky a významné dny na zítřek:

  • Světový den hypertenze

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5
1
6 7 8 9
10 11 12
1
13
1
14 15 16
17 18 19
1
20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2
1
3 4 5 6

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Až přijde máj, vyženeme kozy v háj.

Pranostika na akt. den

Před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta.