Zuzana Mikulenková

1. Máš nějaké konkrétní místo v katastru naší obce, kam často chodíš a kde se cítíš dobře a kam se ráda vracíš?
Žádné konkrétní místo nemám, ale vždycky jsem ráda, že po pracovním týdnu, který musím kvůli škole trávit v rušném Brně, se můžu vrátit do klidných Polic. Chodím se psem na procházky a užívám si klid. Velkoměsto jako Brno mi nevadí, ale jsem ráda, že můžu být i občas doma.
 
2. Vzpomínáš si na konkrétní impuls, proč jsi zvolila studium medicíny?
Studovala jsem gymnázium a dlouho jsem nevěděla, co budu dělat po něm. Všichni v mém okolí si mysleli, že díky lásce ke koním a všeobecně ke zvířatům budu studovat veterinu. Pak pro ně bylo velkým překvapením, že jsem si vybrala medicínu. Já jsem ale vždycky věděla, že chci pracovat s lidmi a taky pro mě bylo důležité dělat práci, ve které vidím smysl. Tak jsem se rozhodla studovat medicínu a jsem za to určitě ráda. 
 
3.  Dovedeš si představit třeba život " venkovského" lékaře? Láká Tě nějaký konkrétní obor?
Ve 4. a v 5. ročníku (ve kterém nyní jsem) probíhá naše výuka již v nemocnicích na jednotlivých odděleních, takže si za ty 2 roky vyzkoušíme všechny obory. Celý 6. ročník máme státnice a až poté, co získáme titul MUDr., se rozhodujeme, jaký obor chceme dělat a kam nastoupíme do zaměstnání. Z námi vybraného oboru potom děláme již při práci atestace a jedině tak se staneme v daném oboru specialistou. To je ale ještě běh na dlouhou trať. Celá atestace trvá 5 až 7 let. Já zatím žádný konkrétní obor vybraný nemám, rozhlížím se a uvidím, co mě zaujme nejvíce. Taky bude záležet na tom, jaká bude potom, co dostuduji, nabídka míst a kam by mě teoreticky vzali. Život venkovského lékaře si zatím představit neumím. Na to jsou potřeba zkušenosti a několik let praxe v nemocnici. Takže k tomu možná dospěji časem.
 
4  Dnešní trend pracovat v zahraničí, láká mnoho mladých lidí v různých oborech. Jak to cítíš Ty? Chceš se vrátit po studiu sem do rodného kraje?
Jak už jsem říkala, bude hodně záležet na možnostech, které budou po konci mého studia. To se týká i místa, kde bych chtěla pracovat. Zatím se nebráním ničemu, nevadilo by mi se vrátit zpět domů, zůstat v Brně nebo jiném velkém městě ani odejít do zahraničí. Každá z těchto možností má určitě své výhody i nevýhody. Do zahraničí odchází asi čtvrtina absolventů lékařských fakult v ČR. Já to žádným způsobem neodsuzuji, je to každého věc. Společnost se na to hlavně u lékařů divá velmi negativně. Každého trápí, pokud se někdo rozhodne jít pracovat jako lékař například do Německa, kde má diametrálně odlišné pracovní podmínky i mzdu. Pokud ale odejde nějaký ekonom nebo strojní inženýr (kterých odchází o mnoho více než lékařů), tak je vnímám jako odvážlivec, kterého každý podpoří, jen ať jde nasbírat zkušenosti do zahraničí. To mě jako budoucího lékaře mrzí, že je to vnímáno tak moc odlišně.
 
5. Co třeba " lékaři bez hranic" a jiné charitativní organizace?

Tyto charitativní organizace se mi určitě velmi líbí a již jako medik mám v plánu letos v létě s jednou charitativní organizací vyjet do zahraničí. Pokud chce někdo nezjištně pomáhat druhým, je skvělé, že mu takovou možnost tyto organizace poskytují.  Sama jsem při studiu už více než 3 roky součástí jedné studentské mezinárodní neziskové organizace, která se zaměřuje jak na rozvoj a vzdělávání mediků, ale také na osvětu široké veřejnosti. 
 
6. Kdybys měla charakterizovat svou rodnou vesnici, jak ji vnímáš, co lidé kolem Tebe atp.? Vracíš se ráda domů? Vadí Ti něco konkrétního? Jaký rozvoj bys preferovala?
Police bych charakterizovala jako klidné místo, kde se můžu vždy vrátit. Ať už budu kdekoliv ve světě, vždycky to bude můj domov, kde jsem se narodila a mám zde svou rodinu.  Tím, že tady nežiji trvale, tak nevnímám žádné konkrétní chyby, ale snažím se zde vidět jen pozitiva a věci, které mám ráda. Určitě by se to změnilo, kdybych zde bydlela trvale a měla například děti. 
 
7. Když se ohlédneš do svého dětství, vyvstane Ti nějaká intenzivní vzpomínka spjatá s Policemi?
Nic konkrétního mě nenapadá, ale jsem nesmírně ráda za dětství strávené v Policích. Se starším bráchou jsme stále mohli být venku, vymýšlet se sousedy různé hry nebo v zimě chodit na zamrzlý rybník. To ještě nebyla doba mobilů ani počítačů jako dnes, takže si myslím, že jsme si naše dětství rozhodně užili. 
 
8. Jak se to stane, že máš tak přirozený autoritativní přístup ke koním, ačkoliv jsi před pár lety s koňmi nepracovala? Co to pro Tebe znamená a co ti to dává?
S koňmi jsem začala někdy kolem mých 13 let, naučila jsem se jak se o ně starat, jak jezdit. Velmi mě to bavilo a šlo tak nějak přirozeně. S odchodem na vysokou školu jsem s koňmi přestala pracovat, ale i když jsem se k nim teď v rámci mých časových možností částečně vrátila, nepřijde mi, že bych měla nějakou velkou pauzu. Stačí si věci jednoduše připomenout a ony rychle naskočí. Stále k nim ale přistupuji s velkým respektem jako k parťákům a krásným zvířatům, od kterých se člověk může spoustu věcí naučit.
 
9. Myslíš, že pozitivní energie, kterou stále vyzařuješ a úsměv, jsou dědičné faktory vašeho rodu?
To nechám na zhodnocení mého okolí. Ale určitě toho mám spoustu jak po mamince, tak po tatínkovi. Geny nezapřu už podobou, takže tam toho musí být určitě více.