Eva Mikulenková

Evo, tvrdíš s úsměvem, že jsi náplava přivdala ses do Polic. Jak jste se seznámili s manželem a kde jste měli svatbu?
Seznámili jsme se na Vsetíně v jedné restauraci. Rozuměli jsme si od první chvíle a doufám, že to tak i zůstane. Chodili jsme spolu asi rok, hodně jsem ho tahala na procházky což mi nezapomene ještě teď připomenout. Svatbu jsme měli v sousední dědině v Pozděchově v evangelickém kostele.

Pocházíš z Prlova. Je to malebná Vizovická vrchovina, ale se smutnými příběhy z druhé světové války.
Ano smutných příběhů z války je v naší vlasti hodně, neměli bychom zapomenout co se stalo. V Prlově to bylo už v podstatě na samém konci války, ustupující Němci se ještě stačili pomstít za to, že lidi pomáhali partyzánům. Po krutém vyslýchání a mučení obyvatel, kdy chtěli zjistit kde jsou a kdo partyzánům pomáhal, zapálili několik domů a dovnitř nahnali domnělé podezřelé. Důkazy neměli žádné, protože nikdo z občanů nepromluvil, nezradil. V tomto duchu jsem s kamarády vlastně prožila celé dětství, byli jsme hrdí na naše statečné dědečky a babičky. Většina her teda byla na partyzány. K tomu byl potřeba nějaký samopal většinou vlastní výroby, co kdo doma našel. Létali jsme věčně někde venku a domů jsme s a vracali až při setmění.

Máš sourozence?
Mám dva starší bráchy, kteří mě mívali na starost, takže holčičí zájmy a hry jsem nějak vůbec neprožívala ani mi to nechybělo.

Vizovice a Zlín znáš?
Ve Vizovicích jsem pět let pracovala, takže se dá říct, že to tam znám. Ovšem proslulé Trnkobraní jsem navštívila pouze jednou, prostě mně nelákají masové akce, kde je hlava na hlavě. Mám ráda zámecký park, hodně jsem tam chodívala relaxovat. Do Zlína jsem jezdila do práce hned po škole, takže si ještě pamatuju slavný Baťák trh. Dnes tam stojí budova Baťovy univerzity. Město se mění strašně rychle už tam moc často nejezdím, když už tak spíš jen na nákupy. Na Vsetín jsem chodila do školy, ten jsme s kámoškou procouraly v podstatě celý, paradoxně nejmíň jsem znala Valašské Meziříčí, které začínám poznávat až teď.

Police a Prlov Valašsko je to furt. Vidíš nějaký rozdíl?
Prlov a Police jsou velikostně i co do počtu obyvatel zhruba stejné. Opravdu hóóódně velký rozdíl pro mě byl ten kopec. Prlov i okolní vesnice jsou schované v údolíčku, kolem samé kopečky, ale jinak si to Valašsko nejde ani představit. Máme příbuzné na jižní Moravě a sestřenka sem moc ráda jezdí právě kvůli těm kopcům. Odtud je krásný výhled na všechny strany, jenom mi vadí, že tady vyfukuje 366 dní v roce.

Takže máš v žilách i Slováckou krev?
To ne, na jižní Moravu se po válce stěhovalo hodně lidí, kvůli úrodnější půdě, tím pádem oni pocházejí z Valašska. Takže je srdce táhne v podstatě domů.

Aha no jasně. Pátráš po svých předcích i po předcích Mikulenků. Co už jsi zjistila?
Minulost mě vždycky lákala tím tajemnem, že přesně nevím jak se co stalo a díky své velké zvědavosti jsem začala pátrat odkud vlastně pocházím. Doma si dělali srandu, že chci zjistit, jestli nejsem nějaká šlechtična. No nejsem, bohužel! Moc velké území jsme neobývali většinou to byly jenom okolní obce. Děda byl truhlář a sedlák, ten druhý pekař. Došla jsem až do roku 1840 a dál se už asi nedostanu, protože většina záznamů je latinsky nebo nečitelná. S rodinou manžela jsem začala, když se narodil
Vojta, takže moc daleko nejsem, teď už mi nezbývá tolik času. Manžel Petr má dva bráchy, bratrance, strejdu a jelikož jsou to všichni chlapi a bydlí tady tak je Mikulenků plná dědina. Tchán mi vyprávěl, že se děda nebo praděda přistěhoval do Polic. Takže v podstatě už tady bydlí asi pátá generace.

Ve městě jsi netoužila žít?
Ne to určitě ne. Jsem tělem i duší cérka z vesnice. Ve městě je asi lepší ta dostupnost všelijakých institucí, ale to mi vůbec nechybí naopak miluju přírodu a pokud bych nemohla jít někam ven asi bych to nesla velmi těžce.

Říkalas, že ses vyučila jiný obor, než sis přála, ale nakonec tě osud přitáhl k tomu původnímu.
Jak už jsem zmínila, při těch našich hrách jsme potřebovali různé zbraně, ale kde je vzít? Začali jsme si je vyrábět sami, samozřejmě ze dřeva což bylo dostupné a jednoduché, teda pokud umíte aspoň zatlouct hřebík. Tak se začala formovat láska ke dřevu. Hrozně se mi líbilo, když jsme přijeli k dědovi a já jsem mohla jít do dílny, tu vůni opracovaného dřeva si pamatuju ještě teď. Můj návrh jít na učňák na truhláře mi mamka rozmluvila stejně jako zdravku. Nakonec padla volba na dámskou krejčovou, bohužel mně šití moc nebavilo a do dneška nebaví. Říká se, že co se má stát to se stane a v mém případě to platí na 100 %. Po škole jsem asi rok vydržela ještě u šití, a to jsem definitivně zjistila, že to není můj šálek kávy. Pak montáž kabelových svazků pro automobilový průmysl to mě bavilo také, jenže firma zkrachovala. Další v pořadí byla práce ve dřevovýrobě to už mi bylo jasné, že jinam nechci. Bohužel firma po požáru skončila. V současné době dělám ve výrobě nábytku a jsem spokojená.

Takže dřevo! Budeš to nějak rozvíjet dál i v soukromí?
Práci se dřevem rozvíjím v podstatě celý život v hojné míře jako samouk. Většinou je to stylem pokus omyl. Ještě, že dřevo je užitečné i na topení. Teď si vozím z práce odřezky, Petr vždycky protočí oči, když to vidí, ale podporu je mě, a to mi stačí. Ostatně i bližší seznámení s manželovými rodiči proběhlo v lese. Asi zůstali trochu v šoku, když jsem pomáhala Petrovi řezat motorovou pilou. Mám doma elektrickou
lupenkovou pilku, takže se teď učím vyřezávat. Určitě bych nechtěla, aby mi vůně dřeva zmizela ze života.

To je vtipné to znamená, že jste se seznámili v lese, když jsi měla v rukou motorovou pilu?!
To zní hodně strašidelně. Samozřejmě, první seznámení proběhlo v pohodlí domova. To byla asi druhá návštěva, chtěla jsem jim pom oct v lese, nebudu tam přece jenom tak stát. Podobný šok zažili i moji kolegové v práci, když jsem si potřebovala něco nařezat na pile, teď už to tak výjimečné není, zvykli si.

Máte s manželem dvě děti, žijete s jeho rodiči v jednom domě. Mezigenerační soužití už nejsou tak běžná, ale vzhledem k vašemu seznámení s pilou v ruce se asi hned nastavila pravidla /hahaha/. Teď vážně jak se vám společně žije?
Myslím, že to není až tak neobvyklé. Samozřejmě je to střet dvou generací, vlastně teď už tří a když bude každý trvat na svém nebude to fungovat. Je to hodně o toleranci, a hlavně o domluvě. Na druhou stranu sem tam babičku využijeme na hlídání dětí, ale snažíme se to moc nepřehánět. Je fakt, že ta motorová pila je také pádný argument.

Jsi dobrovolný hasič, proč to děláš a co to obnáší?
Na dědině je hasič, fotbalista nebo myslivec snad každý. S kamarádkou jsme s hasičama začali asi v patnácti, trvalo to asi dva roky. Pak jsme znovu našly partu cérek s kterýma jsme začali jezdit po soutěžích a musím podotknout, že většinou byl úspěch. To bylo asi v devatenácti, byla to super parta. Jako hasiči jsme pořádali spoustu akcí nebo pomáhali kde bylo potřeba. Každoročně samozřejmě Fašanky, Dětský den, Memoriál, to je hasičská soutěž. A spoustu dalších věcí, kde bylo třeba něco pomoct. Nejvíc to bylo asi o té partě skvělých lidí. Na konec sezóny bylo vždycky rozloučení, bečka, špekáčky, kytara a zpěv. Samozřejmě že hasiči nejsou jenom o soutěži, pomáhají, kde je potřeba, a to je dobře.

Zdědila jsi sluchový diskomfort. Díky dnešní medicíně, už je skoro zanedbatelný, ale jak jsi se s tím vyrovnávala? Asi to není tak neobvyklé, nebo ano?
Ojedinělé to určitě není. Lidí, kteří mají problémy se sluchem je pořád víc. Moje mamka je hluchá celý můj život a znakovku neumí, naučila se odezírat, když postupně ztrácela sluch a umí to velmi dobře. Kdo ji nezná tak si skoro ani neuvědomí, že neslyší. Nedovedla jsem si představit co všechno musela
překonat až když jsem to zažila taky. Ztrácela jsem sluch postupně, začala nosit naslouchadla, ale ty zesilují jenom tóny, které člověk ještě slyší. Takže něco slyší, ale nerozumí řeči. O kochleárním implantátu KI mi poprvé řekl brácha, který má také problém se sluchem. Jde vlastně o operaci, kdy se do ušního šneka zavede elektroda, která dává impulsy těm sluchovým buňkám. Hodně zjednodušeně řečeno. Bylo to těžké rozhodování Vojta ještě neměl ani rok, a přece jenom to je operace hlavy a mohlo se stát cokoliv. Nakonec jsem do toho šla, byla jsme v Brně kde mě doktor seznámil se vším, jak co funguje a co se může stát. Po operaci jsem ještě měsíc čekala na zapojení vnějšího procesoru a v té době jsem přestala slyšet úplně i na druhé ucho, prostě tichá domácnost, hrůza. Po zapojení to bylo jedním slovem bomba, po skoro dvaceti letech zpívali ptáci, až jsem se divila, jak může Vojta v takovém randálu spát venku v kočárku. Spousta různých dalších zvuků co si člověk ani neuvědomuje. Samozřejmě jsem neslyšela hned všechno, museli jsme postupně zesilovat, aby si mozek stačil zvyknout na nové vjemy. Vlastně jsem se začínala slyšet úplně od začátku, poznávat jaký zvuk k čemu patří, ale stálo to za to. Takže jak se naskytla možnost na operaci i druhého ucha nebylo proč váhat. Ovšem ne vždycky je ta operace bez problémů, hodně lidí má problémy s rovnováhou, dvojité vidění, závratě a někomu třeba nepomůže vůbec. Hodně mi pomohl Petr, měl se mnou trpělivost a samozřejmě i děti.

Napadá mě glosa, že za chvíli budeme takové „čipy“ za uchem jako monitoring nosit všichni... Máš skvělý smysl pro humor, zvládáš to úžasně a vyzařuješ klidnou energii, usmíváš se i očima.
V dnešní době bezdrátových sluchátek a handsfree už nejsem takový „exot“. Ale za sebe jsem ráda, že je vývoj techniky na takové úrovni. Smysl pro humor ten mi opravdu nechybí umím si dělat srandu i ze sebe, a to není zase tak běžné . Samozřejmě sem tam vybuchnu, ale to asi každý. Snažím se šířit kolem sebe pohodu a smích, někdy možná až moc.

Jaká jsi máma? Máte s manželem stejné názory na výchovu? A co současná situace?
To je otázka vyloženě pro naše děti! Radši ani nebudu domýšlet co by na to mohly říct. Každá matka je skvělá! Beru to tak, že dítě, když se narodí tak je osobnost a my mu můžeme jenom pomoct najít cestu. Pokud ho budeme chtít předělat ke svému obrazu tak ho můžeme jedině zlomit. Snažíme se jim všechno vysvětlit co je dobře a co ne, někdy i ručně, ale to je málokdy. Současná situace je nápor na nervy všech. Terezka je ve čtvrté třídě, takže do jisté míry samostatná, sem tam nějaký problém. Vojta jako předškolák má už taky nějaké povinnosti, ale zvládá to dobře. Já mám práci na částečný úvazek, tak se o ně ráno postarám, když teda chodili do školy. Teď se s Petrem střídáme po týdnu, sem tam musí pomoct i babička.

Co ti dělá v životě radost a co ti vadí?
Radost mi dělá moje rodina, mám kolem sebe dobré přátele a kamarády. Hraju na kytaru a prozpěvuju. Hodně mi vadí neupřímnost a přetvářka, ráda řeším věci na rovinu.

Hraješ na kytaru? Od kdy a co? A hraješ a zpíváš i dětem?
Na kytaru jsem se začala učit už v patnácti, brácha si přivezl kytaru a zpěvníky z vojny, tak jsem toho využila. Jak hraju to musí posoudit ostatní, ale myslím, že to není zas tak nejhorší zážitek. Většinou jsou to takové táborové písničky všeobecně známé. Když byly děti malé, a ještě mi do toho nemluvily bylo hraní jednodušší. Teď stačí sem tam zazpívat písničku večer, třeba místo pohádky. Upřímně nevím, jestli je lepší můj zpěv nebo hra na kytaru, ale zatím si nikdo moc nestěžoval.

Co je pro tebe v životě důležité a co ne?
Opět moje rodina ta je nejdůležitější. Ten dnešní shon, kdy nikdo nemá na nic čas a až pozdě zjistí, že se stačilo jenom zastavit, to mi nepřijde moc důležité.

No momentálně jsme všichni zastaveni docela dost a nevíme co bude dál…jak to vnímáš? 
Je to hra na nervy všech. Hlavně je třeba se trochu zamyslet sám nad sebou, jak se k tomu postavit. Snažíme se omezit kontakty, nejtěžší bylo to vysvětlit dětem, ale myslím, že i Vojta to jakž tak chápe. Vždycky se snažíme s něma probírat věci tak, aby to pochopili. Teď musíme jen věřit, že se situace zlepší a časem se vrát íme zase do starých kolejí.

Jezdíš na kole, nebo raději chodíš po svých?
No na kole je to tady hodně dobrodružné, hlavně ta cesta zpátky, ale jezdíme hodně i s dětma. Chození mi taky nečiní potíže, aspoň zatím. Spíš výlety do přírody vyčistit si hlavu a chvilku nepřemýšlet.

Autem jezdíš ráda?
Auto je moje srdcovka. Do autoškoly jsem si šla už jenom pro řidičák hned  v osmnácti. Od té doby jezdím pořád. Někdy nechám řídit i manžela…

Ha! No a kdo u vás třeba vaří nejčastěji? A máš nějaké oblíbené jídlo?
Nejčastěji já, ale vůbec mně to nebaví. Snažím se přitáhnout i děti a docela je to baví. Ten úklid po jejich pomoci to už je jiná věc. Nejoblíbenější jídlo nemám, ale na prvním místě jsou jídla na sladko.

Napadá mě mnoho témat na povídání s tebou zkus nějaké u hodnout…
Tak takovou odvahu nemám. Nejspíš to dopadne tak, že něco navrhnu a pak budu zase muset na něco odpovídat. Ale vážně, třeba sport nebo pár tipů, jak se doma nezbláznit!

Dobře, takže co sport a ty?
Jestli jsem si to nemyslela! Ke sportu mám pozitivní vztah. Na základce jsem chodila do atletiky, jezdili jsme na soutěže, dokonce mám pár diplomů za skok do výšky. Košíková, vybíjená, tenis asi to nebudu jmenovat všechno. Co nemusím je běhání na delší tratě. Hodně jezdíme na kole už jsme to s dětma zvládli aj do Prlova k babičce.

No a teď tedy pár tipů, jak se doma nezbláznit?!
To ještě pořád ladím a teďka to začíná být opravdu náročné. Hodně mě uklidní hra na kytaru, knížka nebo si zalezu do sklepa a dělám něco se dřevem. Prostě každý občas potřebuje chvilku jenom sám pro sebe, respektuju to i u dětí. Ještě mám trochu výhodu v tom, že když nechci už nic slyšet prostě si můžu vypnout sluchátko. Zatím jsem to neudělala, ale ta možnost je!

No jasně hahaha…tak slovo na závěr?
Žijte tak abyste nelitovali ani jediného prožitého dne.