Ivana Židková

Ivanko, jak se stalo, že tě osud zavál do Polic?

V roce 2009 jsem poznala svého muže a do té doby jsem o existenci Polic nevěděla. Nastěhovali jsme se v roce 2010 do zrekonstruovaného domu, který manžel stavěl sám asi deset let na místě starého původního. Stěhovali jsme se po Vánocích i s vánočním stromečkem. To bylo kouzelné….

Narodila ses ve Zlíně, co pro tebe znamená, když vyslovím jméno rodného města?

Nádherné dětství, úžasní rodiče, studia gymplu. A lidé kolem mě, moji bližní. Konkrétně jsem s rodiči žila v Mysločovicích v domečku s malou zahrádkou. Ráda se tam vracím, a i když maminka už nežije, cítím vůni jejích buchet a chuť šulánků s mákem. Tatínek žije teď s námi tady a s láskou mu vracím, co dal jako rodič mně.

S manželem jste se potkali kde? On pochází z Podhradní Lhoty!?

Pragmaticky přes seznamku /smích/. Manžela jsem si vysnila. Jsme rozdílní, ale základem vztahu je vzájemná tolerance, komunikace a láska. S ledovým klidem zvládá můj temperament, tvrdohlavost a otevřenost /smích/.

Jak vnímáš tento svůj domov?

Police vnímám jako překrásnou vesnici a je to náš domov.

Máš 5 dětí, to je obdivuhodné, napadá mě tisíce otázek! Vyber si sama……

Ano, jsem šťastná, že je mám! Když jsme se poznali s manželem měla jsem už tři a on žádné. Takže předpoklad o dalších potomcích se naplnil! Jsme šťastní. Nejstarší syn už je ženatý, takže moje snacha je moje takové další dítě /smích/.

Jak to vše zvládáš? Dřív byl velký počet normální, moje babička, která se narodila tady pocházela z 11 dětí.

Všechno se dá zvládnout, když se chce. Jsou ve velkém časovém rozpětí. Je to sice pětinásobná starost, ale především radost! Pro oba jsou naše děti velikým štěstím a radostí.

Jaká je tvoje původní profese, tedy kromě profese „matky“?

Ekonomické zaměření a organizace. Prošla jsem různými firmami v administrativě. Ve všech mě bavila především práce s lidmi se sociálním aspektem. Mám plný invalidní důchod, vzhledem k závažným zdravotním problémům, ale beru to jako cestu. Teď je mojí profesí  řízení rodiny na plný úvazek.

Býti matkou je sice přírodou daná věc, ale je to náročné povolání i poslání.

Být matkou je dar. Ne každé ženě je to dopřáno. V mládí mě ani nenapadlo, budu mít tolik dětí, či vůbec nějaké. No a ženy vytvářejí přece teplo rodinného krbu a muži se starají, aby do toho krbu bylo co dát /smích/. Každý máme své poslání.

Také se říká, že mateřství každou ženu, změní, někam posune, porodit nového člověka je nepřenosná zkušenost.

Ano, je to tak! Emotivní prožitek uložený v srdci a mysli na celý život!

Jak vidíš svou budoucnost?

Když jsem se podruhé“ narodila“ žiju s krédem „Díky za každé nové ráno“! Jsem vděčná za každou vteřinu života a budoucnost neřeším!

Máš nějaký systém výchovy? Máte s mužem stejný názor na výchovu?

Tos mě rozesmála, máme úplně rozdílné názory. Já jsem určitě přísnější.

A co Police, co bys tady změnila, či vylepšila?

Některé věci, co se vybudovaly mě přijdou zbytečné, nebo nedodělané stoprocentně. Také nejsem bohužel spokojena v komunikaci s panem starostou, z vlastní zkušenosti v konkrétních situacích. Očekávám větší invenci od člověka v této funkci směrem k pravdě a reálnému objektivnímu řešení. Být ve vedení obce je ovšem nevděčná pozice, ale moje maminka i tatínek pracovali také jako starostové obcí. Maminka říkávala „není na světě člověk ten, co by se zavděčil lidem všem“…Nemám ambice jít touto cestou, ale ráda bych byla něčemu dobrému nápomocna.

Co ti dělá radost, nebo kdo?

Rodina mě dělá radost a je to to nejdůležitější co mám - AMEN.