Jana Havranová

Čertice je část vaší mailové adresy, je v tom nějaká souvislost s vaší povahou?!

V prvním zaměstnání byla čertice moje přezdívka. A když jsem si zakládala narychlo mail, použila jsem to do názvu a kupodivu tento mail nebyl obsazený… Pořád si říkám, že je čas si udělat “dospělý” název mailu…

Ne to nedělejte. Je nutné zachovat si v něčem nespoutanost. Na Mikuláše chodí čerti a někde i čertice, bála jste se čertů jako malá? Co pro vás znamená předvánoční čas?

Tak ono ta „moje“ čertice asi nebude mít s Mikulášem nic společného…čerta jsem se nebála, byla jsem přeci jen hodné dítě, že?! Několikrát mě čerti chtěli unést, ale rozmysleli si to…Nejspíš věděli proč! Advent je jeden z nejkrásnějších období v roce. Pro mě je to pečení cukroví, zdobení domu, punč na trzích, procházky nazdobeným městem. Letos mě například na první adventní neděli udělalo radost počasí. Ty sněhové vločky způsobily úsměv na tváři. Kéž by letos byla zima, jak si ji pamatuji z dětství. Abychom mohli stavět s dětmi iglú a sněhuláky…už se mi po opravdové zimě se sněhem stýská.

Myslím, že bychom v Policích měly založit klub Jan?! Je to u vás mezigenerační?

Jsem pro, založím! Mezigenerační není. Maminka mi říkala dva důvody, proč se tak jmenuji… Jednak to je jméno po dědečkovi (Jan) a jednak si můj bráška přál Petru, nebo Janu, (to jsou jména holčiček od maminčiny sestřenice, se kterýma jsme trávili poměrně dost času).

Takže starší bratr za to může…

Ano může. Ale i dědeček Jan byl tehdy rád. Byla jsem jeho miláček. Zbožňovala jsem ho a jsem ráda, že mám jméno po něm.

Jméno Jana pochází z hebrejštiny a je odvozením mužského Jan. Znamená „milostiplná“, překládá se různě, ale vždy nese přítomnost boží…jste dítě Štěstěny?!

Nejsem pokřtěná… Maminka tvrdí, že dítě Štěstěny jsem. Že dokážu krize řešit a pak se z toho radovat. Když jsem šťastná, dávám to najevo, někdy až moc…

V jakém jste znamení?

Rybka… a asi mě toto znamení vystihuje…

V čem například?

Mám ráda klidný a rodinný život. Nemám ráda hádky a dám svou intuici. Hodně sním. Občas potřebuji, aby mně někdo postavil nohama na zem…asi i proto jsem si vybrala svého muže…on je ve znamení Lva, takže to umí velice dobře/hahaha/.

Váš manžel je Poličák?

Ano, narodil se tu.  Bydlel tady, když byl malinký. A je to strašně fajn… ukazoval mi, kde se učil jezdit na kole, kde si odřel koleno… a co všechno tady dělal za lumpárny. Můj milý byl totiž prý HODNĚ živé dítě… a nějak mu to vlastně zůstalo. Jinak manžel to není… Je to můj muž, kterého miluju, máme spolu chlapečka, dům (hypotéku)!!!

Seznámili jste se někde na půl cestě mezi Kelčí a Policemi?

No… my se známe už přes deset let, když ještě bydlel a pracoval v Irsku. Viděli jsme se jednou za čas, dali kafčo, povykládali a šli zase každý svou cestou. Až před 4,5 lety jsme se potkali někde v ulicích Valmezu, pak si zavolali… no… a pak jsme se vídali téměř denně. I přesto, že jsme spolu strávili tolik času, tak by mě tehdy nenapadlo, že to vlastně bude on, se kterým budu chtít zestárnout…

Zase to Irsko!?Vaši sousedé se přistěhovali odtamtud. Vypadá to na migrační vlnu Irsko-Police/haha/…Náhoda?

Je to náhoda…i když-existují náhody? Někdy mám pocit, že všechno je tak jak má být. Přeci jen - vysnila jsem si to…

Asi ten náš kopec má nějakou magickou moc, když se sem vracejí lidé ze světa. Například Pavelkovi žili dlouho ve Španělsku a uvidíme kdo dál…něco na tom asi bude…Pocházíte z Kelče?

Ano, pocházím z Kelče. A Police nám přišly super v tom, že jsou na půl cesty jak do Kelče, tak do Valmezu, kde máme rodiny.

Že v Policích nacházejí svůj domov mladé rodiny se zkušenostmi ze světa, považuji tedy za velmi pozitivní jev pro životaschopnost vesnice! Takže budoucnost je vaše…

Taky jsme moc rádi, že je tady spoustu mladých rodin. Děti budou mít s kým dělat lumpárny. Moc bych si přála, aby naše děti chtěly víc trávit času venku než doma u počítače. Věřím, že naše vesnička je a bude krásným domovem celé mé rodině.

Co jste studovala a dělala před mateřskou?

Vystudovala jsem Obchodní akademii ve Valmezu. Po škole jsem dělala asi tři roky v malé firmě účetnictví a pak jsem nastoupila do firmy, ve které jsem pracovala třináct let. Tam jsem pracovala jako ekonom. 

Police jste asi moc neznala.

Vůbec! Až když jsem začala žít s Pavlem, tak jsme jezdili do Kelče přes Police… Jasně, že jsem věděla, že se dá tudy jet a že je tu krásný výhled mimo jiné na Kelč, ale že tady budeme stavět domeček...tak to by mě nenapadlo. 

Jak dlouho už tu bydlíte a jak se cítíte na Výpustě?!

No, krásně…hned od chvíle, kdy jsme řekli našemu pozemku ANO! A že to nějakou dobu trvalo! Jezdili jsme často sednout si na louku, kde teď stojí náš dům a přemýšleli, jak by to mohlo vypadat…a popravdě, co jsme si na té louce vysnili, to máme! Nastěhovali jsme se poslední víkend v dubnu tohoto roku. Nedá se zapomenout, když jsme všechno přestěhovali z 3+1 do našeho vysněného domu…Pohled z domu na Kelečský Javorník se nedá nemilovat. Navíc je to podobný výhled, jaký jsem měla u našich z pokojíčku, takže možná i to ve mě vyvolává pocit domova.

A co tedy ti sousedi?

No to je dobrá otázka!!!

SUPER! Jsme vděční, že to tak je. Za sebe můžu říct, že hlavně v době stavby a když já byla těhotná, tak si ani nedovedu představit, že bych tam Paškovic rodinu neměla. Byli pro mě útočištěm, kdy jsem dovezla chlapům oběd a já si k nim mohla pak na chvíli dát nohy a pupek na sedačku, uvařit pro chlapy kafe… A díky tomu jsme se s Jančou docela rychle sblížily. Můžu říct, že se nám o ně rozrostla rodina. Pavlínek s Janinkou už řádí teď… jsme docela zvědaví, jak jejich přátelství bude pokračovat v pubertě… Teď nám ještě přibude Aninka, no bude veselo. A nesmím zapomenout na Mariana… je to super strejda a doplňuje náš čtyřlístek mého muže, Libora a Matýska.

Trochu se ztrácím ve jménech…když srovnáte Kelč a Police, jak to vidíte?

Já nikdy neřešila, jestli bydlím na vesničce, nebo ve městě… Spoustu lidí řeší, jestli je Kelč město a jestli si tento status zaslouží. Já myslím, že to je o lidech. A jak v Kelči, tak v Policích jsem se setkala s fajn lidmi a všude mi je příjemně. Ale přiznám se, že bych nevěřila, že mi vesnice bude možná vyhovovat víc. Přeci jen jsem se v Kelči nesetkala, že by se mě na procházce s kočárkem ptal někdo cizí, jestli jsem odtud a jak mám krásného synka… To je kouzlo vesnice, a to se mi líbí.

Každé místo má svého genia loci/ducha místa/. Římané tak nazvali bůžka ochraňujícího konkrétní místo, takže ten Poličský je minimálně „zodpovědný“/hahaha/. Máte ráda Vánoce a tradice?

Miluju Vánoce! Vyrůstala jsem v rodině, kde jsme se vždycky na ně těšili a měli jsme je nádherné. Tradice se dodržovaly… Jako první mě napadá… Kapr, salát (ať jsme jako malí ryby s bráchou moc nemuseli, tak o Vánocích nebylo na výběr), stromeček, koledy po večeři, pouštění lodiček ze skořápky ořechu se svíčkou, rozkrojení jablka...je toho spousta … A pamatuji si, jak jsem si poprvé mohla hodit bačkorou, jestli budu ještě bydlet s rodiči, či ne… :-) A co myslíte… zůstala jsem doma, tak jak mi předpověděla ta papuč!

Udržíte zvyky i ve vaší mladé rodině?

Určitě budeme chtít se Vánočním zvykům a tradicím letos věnovat… Budeme mít na to totiž čas a posilu. Na první Vánoce a štědrovečerní večeři v domečku jsme pozvali mé rodiče, tak nás nemine většina tradic, a hlavně co jsme si zavedli jako celá rodina… Den před Štědrým dnem jezdíme za mým bratrancem na chatu na Horní Bečvu, kde se vidíme s rodinou, zahájíme Vánoce a vždycky si pošmákneme na nějaké dobrotě, kterou nám Honza (bratranec) uvaří. Pak chodíme na Štědrý den dopoledne na hřbitov za mým dědečkem a babičkou, kde si všichni (kromě řidičů, těhotných a kojících) dáme společně panáka slivovice, kterou oba měli tak rádi. Pro některé to je asi nepochopitelné, ale vím, že by byli oba moc rádi, a to je pro nás nejdůležitější.

Vzpomenete si na nějaký silný vjem z dětství v době Vánoc?

No, asi jich bude víc, ale asi největší dojetí bylo z horského kola, které jsem si strašně přála a já ho měla schované od Ježíška ne pod stromečkem, ale v pokoji. Takže když jsem zklamaná šla večer od stromečku do pokojíčku, zažila jsem šok… Pamatuji si jako dnes, když jsem brečela jako malá, a to mi bylo asi 12let? A taky když jsem byla malinká /asi tak pět let/, tak u babičky pod stromečkem nebyl žádný dárek, protože jsme prý nebyli hodní… až po chvíli jsme přišli na to, že jsou velké pytle plné dárků schované za sedačkou… ten pocit štěstí cítím ještě teď.

Kolik máte momentálně dětí?

Dvě!  Mám šestiletého chlapečka Patrička, kterého má můj muž z bývalého vztahu a ročního Pavlínka. 

Jak vidíte svoji budoucnost jako žena?

Jako spokojená máma a manželka v Policích. Strašně bych si přála, abych dokázala být alespoň z poloviny tak dobrý rodič, jako mám rodiče já… To by mi asi úplně stačilo.  Aby děti jezdily se svými rodinami k nám a společně všichni trávit co nejvíc času… třeba jen tak u kafe a něčeho dobrého… nebo u točeného piva v naší hospůdce. :-)

Pořád se „čertovsky“usmíváte, je něco, co vás třeba i zlobí?

Zlobí? Jejdááá teď jediné, co mě opravdu trápí je atopický ekzém našeho mladšího chlapečka, ale jinak si žiju svůj sen. :) Nebudu přeci říkat, že mě vadí, že si kluci po sobě neuklidí atd…

A co vám dělá radost a co děláte, když máte chvíli pro sebe?

Radost mi dělá tvůrčí práce, strašně se těším až si udělám vánoční věnec na naše vstupní dveře, adventní věnec na stůl a vyzdobíme si dům… A až jednou bude aspoň trochu upravená zahrada, tak na její výsadbu. Nikdy bych nevěřila, že se budu těšit na zahradničení, ale jo, těším a moc. Už od dob plánování z louky… tak vím přesně, kde bude lán levandulí, hortenzie atd. Tak snad se toho taky dočkám… přeci jen, tohle jsou radosti a investice, které jdou do domečku jako poslední.

Umíte odpočívat?

Umím! A jak dobře, jenže nějak není kdy.

Jste činorodá?

Myslím, že ano.

Šíříte pozitivní energii navzdory vaší přezdívce. /haha/

Je moc hezké, že si to myslíte… a snad to tak alespoň někdy je.

Prioritně z vás cítím téma mateřství…

Je to dar a jsem šťastná, že to mohu prožívat. Přeci jen není samozřejmostí, že žena otěhotní, odnosí do posledního měsíce a porodí zdravé miminko. Nám se to povedlo a já jsem za to vděčná. A i když se trápíme s dost silným projevem atopického ekzému, tak věřím, že jak ta potvora ekzém přišel, tak odejde a Pavlínek konečně pozná jaké to je, aby ho nic nesvědilo a já mu nemusela pořád držet za ručičky a říkat mu, aby se neškrábal…A jasně, že mě mateřství změnilo… jsem víc opatrná, možná víc ustaraná (můj muž by řekl ukňouraná), ale to k tomu patří. Jsem šťastná maminka ve vysněné rodině a v krásném domě, co víc si přát.

Tuším, co byste si napsala jako přání Ježíškovi…

Ano, zdraví! Aby byli všichni zdraví, nejenom má rodina. Mám pocit, že lidé jsou už tím Covidem vyčerpaní, začínají být i zlí a bezohlední, což se dá na jednu stranu chápat…

A přání obecně všem?!

Aby si všichni užili svátky ve zdraví, dopřáli si Vánoce v kruhu svých milovaných, třeba u pohádek a se skleničkou něčeho dobrého…Ať se v tom novém roce častěji smějeme, protož bez úsměvu to nejde. Krásné Vánoce všem!

Myslím Jano, že Váš stálý /čertí/ úsměv je toho důkazem. A také se ukazuje, že „infekce úsměvu“ z minulého rozhovoru od Justýny, se úspěšně šíří naší vesnicí, tak jen tak dál nejen o Vánocích! Děkuji a těším se na nový klub…máme výhodu, že paní hospodská i paní starostová jsou také Jany /hahaha/. Krásné Vánoce přeji všem i já.