Kateřina a Linda Hruškovy

Kateřina/matka

Jaké roční období je vám nejmilejší?

Mám ráda jaro, když začíná všechno pučet a kvést. Příroda je pro mě úžasný dobíječ energie. Mám moc ráda procházky, ideální jsou pro mě ty, na kterých potkám co nejmíň lidí. Ale určitě zase nejsem ten typ, který relaxuje tvořením na zahradě. Obdivuji všechny, kteří tak dokážou odpočívat.

Současná situace, versus vir-co vy na to?

Celá současná situace mi přijde šílená. Nejvíce je mi líto dětí, které jsou tak dlouho doma a nemůžou chodit do škol a kroužků, z toho je mi opravdu smutno.  Ale věřím, že se to brzy změní a vrátíme se, pokud možno do relativního normálu. Sami jsme si nemocí Covid-19 prošli a opravdu můžu potvrdit z vlastní zkušenosti, že to není pouze ,,RÝMIČKA“.

Pracujete v papírnictví, mluvíte o tom s láskou, jste tvořivá v širším záběru?

V papírnictví jsem začala pracovat hned po škole a byla jsem moc ráda, že jsem do něj mohla nastoupit i po mateřské. Je to úžasná, kreativní a zajímavá práce. V dnešní době se začíná čím dál více tvořit i doma v rodinách, tak pořád objevujeme nové techniky. Většinu novinek zkoušíme doma s dětma, abych viděla, jak na různé techniky reagují.  Potom můžu i zákazníkům vysvětlit, jak a co tvořit a používat s dětmi nejrůznějšího věku. Osobní kontakt s lidmi je mi bližší a text psaný rukou víc než mail.

Kreslíte?  Jaký máte nejradši materiál?

Nemaluju vůbec a v tomto směru určitě nejsem tvůrčí. Na klasické malování musí mít člověk talent. Já osobně mám raději tvoření scrapbooking a různé tvoření na textil. Vyrábíme tašky, trička a teď si David vyrábí vlastní roušky. Já mu je našiju a on si je razítkuje a dokresluje.

Prosím vysvětlete pojem scrapbooking pro ty, co netuší, co to je…

Tvoření přání, alb nebo pozvánek z papíru.

Co je vaše původní profese a jaký impuls byl pro papírnictví?

Mám obchodní školu a práce a vždy jsem pracovala v obchodě. Papírnictví je úžasný obchod a já tvrdím, že je to taková hračkárna pro dospělé.

Dcera Linda oslavila šestnácté narozeniny. Jaký máte vztah? Je ovlivněn její „nemocí“?!

Myslím si, že s Linďou máme velice blízký vztah a jsme spíše kamarádky. Teda za mne určitě. Linda má Fenylketonurii (PKU). Je to dědičná metabolická vada, která se diagnostikuje hned po narození (novorozenecký screening). Musí se dodržovat velice přísná dieta a několikrát denně se pijí speciální aminokyseliny.  Počítáme a vážíme denní příjem fenyalaninu, který je obsažen v bílkovinách. No a bílkoviny jsou ve všem, kromě vody, octa, soli a oleje.  Musí jíst speciálně upravené potraviny, kde je minimum bílkovin. Ty se ovšem nedají koupit běžně v obchodech, ale pouze ve speciálních zdravých výživách, a to ne ve všech a tak např. mouky, těstoviny, pečivo objednáváme buď v Praze nebo přímo u výrobce z Německa. Myslím si, že náš vztah je takový blízký proto, že od malička jsem na ni dohlížela a hlídala, aby nesnědla, co nesmí. Při nedodržování hrozí nenávratné poškození mozku. Nejhorší to bylo hned po narození, protože člověk nevěděl, co nemoc obnáší a co nás čeká. Např. výběr školky a školy byl obrovský problém. V té době jsme bydleli ve Valašském Meziříčí a přes to, že jsme byli ve většině školek, tak nám ji nechtěli nikde vzít, protože to pro ně bylo velké omezení a starost. Linda si vždy musela nosit do školek a škol vlastní jídlo a muselo se vážit, kolik toho sní a spočítat fenyalanin. Až v MŠ Krhová, se toho paní ředitelka nelekla a Linda mohla nastoupit. Potom byl zlom se základní školou a nejvstřícnější byli na Vyhlídce. Teď je na střední škole, kde studuje pedagogiku. Když vidím, že je z Lindy mladá, krásná žena, tak jsem na ni moc pyšná.

Linda/dcera

Díky mé „nemoci“ jsem se stala velmi empatickým člověkem, k tomu mě maminka vedla odmala. Vnímala jsem různé přístupy lidí ke mně.

Asi to pro tebe nebylo jednoduché…

Ne. Mrzely mě a otravovaly otázky a řeči o jídle-co jím. Co můžu, co ne apod. A to už i ve školce, což pro malé dítě není úplně šťastné. Přišly posměšky i šikana, ale maminka mě vedla k tomu, že ti lidé za to vlastně nemůžou. Je to pro ně taková Pandořina skříňka a chtějí vědět víc…musela jsem se obrnit, ale mám kolem sebe lidi, kteří mě vždy podpořili a podrželi. Máme s maminkou neskutečně kamarádský vztah. Nemáme tajnosti, a když potřebuji radu, je první, za kým jdu. S taťkou je to stejné, vztah založený na důvěře. S bráchou je to-no, jako všichni sourozenci. Ale ačkoliv je mladší je neuvěřitelné, jaký má o mně strach a jak moc si mě „hlídá“! Jsme každý jiný. Já mám ráda velký kolektiv a nemám problém s vystupováním
na veřejnosti, brácha je opak. A po rodičích máme od každého něco. Rodiče jsou mi vzorem, chováním, povahou. Jednou bych chtěla mít i já takový vztah ke svým dětem. A také mám krásný vztah s dědou z Polic, také je pro mě vzorem.

Jsi prý posedlá tancem?!

Ano. Naši hledali sport, který by mě bavil, jelikož během sportování se spaluje víc fenylalaninu. Po takové aktivitě si mohu dát víc jídla, které smím jinak jen v omezeném množství. Od malička jsem pořád tancovala. Tento rok končím taneční obor na ZUŠ A. Radoka /D-company ve Vlamezu. Nejraději mám modernu a scénický tanec, ale neplánuji s ním přestat. Jinak studuji obor Předškolní a mimoškolní pedagogiku. Moc mě to baví, mám estetické cítění. Do budoucna bych se chtěla zaměřit na psychologii.

A co duchovní „strava“…čteš hodně?

Ano, ano čtu! Jak lépe „zabít“ čas ve vlaku při jízdě do školy než čtením. Teď jsem dočetla v angličtině Orwellovu Farmu zvířat, zaměřenou na mezilidské vztahy. Rozečtenou mám biografii Christiane F. - My ze stanice ZOO, protože mně zajímá téma drog, jejich vliv na lidský organismus a následně na psychický vývoj člověka. Jinak počítač samozřejmě je dnes nezbytný, ale ráda se dívám na dokumenty a poslouchám hudbu.

Preferuješ nějaký hudební žánr?

Hudbu mám ráda jakoukoliv. V poslední době preferuji trap, hip-hop nebo rap.

Zmínila ses, že tvoříš něco do školy, co konkrétně?

Naposled například do dramatické výchovy jsem vytvářela masku na téma jedné pohádky, kterou jsme viděli.

Kateřina/matka

Jste původem z Polic?

Ano, pocházím z Polic a naše rodina zde žije už hodně generací.

Stručná odpověď…jaké jste měla dětství?

Dětství bylo super. Chodila jsem k babičce Palátové, která měla králíky, slepice, husy, kozu. Pekla nám koláče a dělala pagáče.  Děda nám opravoval píchnutá kola. Moc ráda na to vzpomínám.

Měla jste v plánu se zde usadit?

V Policích jsem neměla vůbec v plánu se usadit. Oba s manželem jsme pracovali ve Valmezu a jednodušší bylo bydlet přímo ve městě. Pak se narodila Linďa a já jsem byla ve městě spokojená. Měla jsem kamarádky se stejně starými dětmi, chodili jsme plavat, na hřiště a na různé akce pro děti. V té době tady v Policích nebylo vlastně ani dětské hřiště. Až jsme jednou jeli k rodičům cestou vrchem přes Branky a moc se nám líbil ten výhled, který jsme si hned zamilovali a začali pátrat, čí jsou tam pozemky, abychom si je mohli koupit a postavit dům.

Váš manžel pochází z Branek, co by kamenem dohodil-takže „dohodil“?!

Nene… nedohodil. S manželem jsme se potkali v papírnictví. Asi je pro mne opravdu osudové. Chodil tam nakupovat věci do práce. Místo pro dům, byla náhoda, líbil se nám výhled na protější kopce.

Manžel má Police rád, nebo má silnou vazbu na Branky? Dojíždí pracovně dál že?

Myslím si, že se nedá říct, jestli má rád Police nebo Branky, ale hlavně má rád lidi a rodinu, která v těchto vesnicích bydlí. V Policích žijí moji rodiče a bratr s rodinou. V Brankách zase manželovi rodiče. Manžel má stavební firmu, tak dojíždí podle toho, kde právě staví, ale většinou je to v okolí Rožnova.

Jste rozdílných povah, co se přitahují? Máte rozdělené role, třeba i vzhledem k výchově?

I když jsme oba narození ve znamení Býka, tak jsme každý jiný. Já reaguju na věci hned a manžel s rozvahou, ale v zásadních věcech se vždy potkáme a rozhodujeme se stejně. Po dvaadvaceti letech manželství jsme propojení a víme, jak bude reagovat ten druhý. Ve výchově dětí jsme se vždycky shodli.

Dva býci v jedné aréně-klobouk dolů! Čeho si navzájem na sobě nejvíc vážíte?

Vzájemné lásky, tolerance a pochopení.

Linda/dcera

Ty jsi strávila většinu dětství jinde a stále cestuješ…

Miluju cestování, a to jakýmkoliv cestovním prostředkem, učím se a čtu. Nejdřív jsem si myslela, že je skvělé bydlet ve městě, má to svoje výhody. Jak nastal Covid, začala jsem si vesnice víc vážit-přírody atd. Mám tady ale míň přátel, víc jich mám logicky ve Valmezu a okolí. Ale už mě chybí kontakt s přáteli, kavárny a tak.

Máš kromě tancování ještě nějaký úmysl?

Ano, chtěla bych v životě nějakým způsobem pomáhat lidem. Tento sklon mám od mala, snažím se vždy všem pomoct.

Kateřina/matka

Máte ještě syna, kdo se, v kom odráží?

Ano máme ještě devítiletého Davida. Myslím si, že děti mají z nás obou namícháno. Je povahou jiný než Linda. Je více praktický a má rád věci na svém místě. Sportuje, hraje fotbal, hokej, lyžuje, plave.

V příštích letech se má budovat v Policích komunitní centrum. Co byste si tam představovala?

My se jako rodina do dění v obci moc nebo spíše vůbec nezapojujeme. Děti chodily a chodí do školy ve Valmezu a díky tomu se nám, ani jim ani moc nepodařilo navázat vztahy s místními i když jsem tady vyrostla. Spíše si připadám jako ,,náplava“? Ale určitě mi tady chybí centrum setkávání.

Třeba nastal čas, jak toto prolomit, máte tady někde vám milé místo kromě vašeho domu?!

Mám moc ráda kopce a výhledy za zahradama na horním konci. Mám pocit, že se tam zastavil čas. Je v tom neskutečný klid.

Máte nějaký svůj splnitelný sen?

Sny mám, ale nikdy o nich nemluvím. Snažím se myslet pozitivně a tím na sebe vázat pozitivní věci. Věřím, že když si člověk něco moc přeje a myslí na to, tak se mu to vyplní, prostě si to přivolá. A to platí i o negativních věcech. Pokud si budu připouštět, že jsou věci špatně, tak ony opravdu špatně dopadnou. Proto se snažím myslet pozitivně, i když to někdy dá hodně práce.

Dovedete si představit své vlastní papírnictví?

V dnešní době je to bohužel mnohem složitější a jeden člověk není schopný zvládnout vše kolem prodejny papírnictví. Je to obsáhlý výtvarný, školní, kancelářský a sezonní sortiment, který se pořád mění a modernizuje. Osobně bych si dovedla představit vlastní kavárnu s domácí výrobou zákusků a pečiva a s prodejem dárkových předmětů a květin. A samozřejmě s kreativním koutkem pro děti různého věku, aby si mamče mohly v klidu vypít kávu a dát si zákusek. Děti by se při tom nenudily, a ještě by si domů donesly nějakou vlastnoručně vyrobenou maličkost. To by se mi moc líbilo.

Co byste si přála do budoucna pro vaše děti?

To je těžká otázka. Já se své děti snažím vychovávat tak, aby se uměly bez výčitek samy sobě podívat večer do zrcadla do očí. Aby se k ostatním chovaly tak, jako by chtěly, aby se ostatní chovali k nim. Aby každý den dokázaly žít naplno, jako by měl být jejich poslední. Tak se snažíme fungovat celá rodina.

Zdá se mně, že vedeme moc „vážný“ dialog…napadá vás něco vtipného na závěr?!

Ne, nejsme vážné, jen to tak může vypadat. Kdo mně zná, ví, že mám moc ráda smích a společnost. Tak snad se nám podaří se zase brzy potkávat a vymyslet nějaké tvoření a zábavu pro děti a jejich rodiče.