Kateřina Pavelková

Věříte na náhody?

Určitě ne. Věřím v sílu rodiny, lidskost, opravdová přátelství. Věřím, že si život tvoříme sami.

Jak a kdy do vašeho života vstoupilo focení?

U nás se fotilo vždycky, už mí rodiče nás dost fotili, na tehdejší dobu mám krásné fotky – jsou to moc hezké vzpomínky. Později začali fotit i oba mí bratři, nakonec jsem začala i já spolu s manželem. Při pohledu na fotky se mi vybaví přesně pocit a místo, kde jsme byli.

Dnes fotí každý na mobil cokoliv a kdekoliv. Umělecká fotografie ztrácí svůj kredit…..

Mám kvalitní mobil i s dobrým fotoaparátem. Jsou situace, kde zrcadlovku „netáhnu“, ale kvalita je opravdu nesrovnatelná. Když pak vidím fotky z mobilu na grafickém monitoru, vidím ty nedokonalosti a mrzí mě, že jsem raději nevytáhla Canon. Ale jsem náročná na kvalitu fotek vzhledem ke své profesi, každý to máme jinak. Kvalitní rodinné, svatební a jiné fotky zkrátka mobil nemůže nahradit. Jak jinak byste si vysvětlila, že je stále větší zájem o profesionální focení a kvalitní fotky.

Obdivujete někoho s profesionálních fotografů u nás či ve světě?

S manželem jsme spolu od 16 let a vždycky jsme fotili. Nejdříve to byly kompaktní fotoaparáty, později zrcadlovky. Hodně nás inspirovala naše dcera. Když se narodila, nechtěli jsem zapomenout ty kouzelné momenty, kdy objevovala svět. Velmi mě inspiroval také španělský fotograf Natan Sans, jeho zachycení okamžiku je magické, nadpozemské. 

Fotila jste dřív na klasický film?

První zrcadlovku Canon jsme si pořídili záměrně na klasický film, i když už začínala digitální fotografie. Byli jsme takoví konzervativní klasici, vydrželo nám to asi rok.

Co fotíte nejraději a proč?

Nejraději – to se tak nedá ani říct. Každé focení je jiné. Miluji život a každá fotka je vzpomínka na krásný okamžik, který se už nevrátí. Focení je zábava, nikdy nevíte, co Vás čeká.

Přizpůsobujete se klientům, nebo je vkládáte do svých představ?

Snažím se lidem říct svoji ideu, ale nejdříve mě zajímá jejich pohled. Musím přiznat, že fotografie je z velké části hlavně psychologie. Takže hned ve dveřích navrhuji tykání (ještě se nestalo, že by někdo odmítl.) a snažím se o uvolněnou atmosféru – kafíčko, popovídání a pak teprve focení. I klient pro mě může být velkou inspirací, takže focení je pokaždé zážitek.

Vymýšlíte foto obrazy předem, nebo impulsivně v daný okamžik?

Jak u kterého focení. Např. vánoční focení je naprosto odlišné od jiných focení. Už v srpnu si vymyslím námět focení (vzhledem k tomu, že odmítám fotit na předtištěná pozadí), který si pak realizuji nějak „v hlavě“, konzultuji s manželem a přáteli. Zajímá mě názor více lidí, než nabídnu finální podobu. V podstatě se snažím vymyslet neutrální dekoraci, kterou pak dotvoří sami lidé. Nesmí být moc barevná, aby si lidé mohli obléct cokoliv. Loni jsem vymyslela velký kruh z jehličí a rodiny se fotili vevnitř – měla jsem pocit uzavřeného kruhu, rodiny, moc se mi ten nápad líbil a zájem byl velký, tak snad byli všichni spokojení.

Fotíte raději v ateliéru, nebo v přírodě na denním světle?

Nemám to nijak vyhraněné Každý prostor nabízí určité možnosti. Venku musíte počítat se světlem, v ateliéru můžete pracovat kdykoliv. Mám ráda tu změnu při focení, takže si užívám obojího dost. Jen přírodu bych asi nemohla fotit, potřebuji kontakt s lidmi – tu interakci, smích, pohodu. Pak naopak zase klid – nefotím – jen retušuji a vyrovnávám energie. Každý rok se mi s tím daří pracovat lépe, možná došlo k nějakému osobnímu vyzrání.

Máte nějaký splnitelný sen v souvislosti s focením?

Absolvovat kurz fotografa Natan Sans – jmenuje se Educando tu instinto – Vzdělávej svůj instikt. Aby se mi dařilo aspoň tak jako doposud a mohla mít „svobodnou práci“, díky které trávím více času s rodinou. Aby se fotky líbily a lidé odcházeli s pocitem, že to nebylo focení „za trest“, ale že si to se mnou užili a cítili se dobře.  A dokončit ateliér u nás v domě.

Jak se snoubí Španělsko s Valašskem?

Nesnoubí, to mě na tom baví. Jsou to dva naprosto odlišné světy. Valašsko – můj domov, rodina, přátelé, bezpečí… Španělsko – dobrodružství, sebepoznání, přátelé. Naprosto odlišná mentalita lidí, bezpečí země, gastronomie, lékařská péče. Máme velké štěstí, že žijeme v ČR – v Policích.

Máte silný vztah k některé části Španělska?

Do Španělska jsme odjeli na rok, maximálně na dva. Žili jsme v malé vesničce u moře Les Cases d´ Alcanar v Katalánii nakonec skoro 10 let, nedalo se odjet, bylo to velké dobrodružství. Začátky byly velmi těžké. Mnohdy jsme měli opravdu hluboko do kapsy. Ale hrdost nám nedovolila se vrátit, chtěli jsme všem dokázat, že to zvládneme, a nakonec jsme si to tam moc zamilovali. Začalo se i dařit, po 2 letech sběru mandarinek se mi podařilo sehnat práci v restauraci s mořskými plody, kde jsem vydržela 6 let. Byla to velká škola, mnohdy z toho čerpám dodnes. V roce 2010 se nám tam narodila i dcera Noemi, Španělsko je naše srdcovka. To už se nezmění. Bez Španělska bych nikdy nezačala sama fotit! 

Předpokládám, že vládnete španělštinou?!

Claro que sí. Si quiere, podemos hablar en castellano. No tengo problema con eso - SAMOZŘEJMĚ!! I když první dva roky jsme neuměli téměř mluvit, jen základní věci.. Když pak otevřeli ve vedlejším městě Vinarós večerní kurzy španělštiny pro cizince, okamžitě jsme se s manželem a přáteli přihlásili. Kdo chce, cestu si najde. Chodili jsme 2 x týdně do večerních kurzů. Práce v restauraci pak byla skvělá příležitost praktikovat jazyk a zároveň se s každým domluvit, což se mi hodí i při focení.

Odkud vlastně pocházíte?

Pocházím z VM, ale rodiče i manžel se narodili v Kelči. Mí rodiče koupili v roce 1982 dům Na Vrchovci v Policích a od té doby jsme všechny víkendy trávili i se sourozenci tady. Není žádný kout, který bych v Policích neznala.

A původní profese?! 

Mám vystudovanou Obchodní akademii ve VM. Profesi asistentky advokátky jsem se věnovala 3 roky, byla to další skvělá zkušenost, jak se naučit jednat s lidmi. Když se pak nabídla možnost odjet do Španělska, dlouho jsme neváhali. Bylo to v podstatě rozhodnutí jednoho odpoledne.

Vypadá to, že patříte k těm šťastným lidem, kterým se podařilo vytvořit na základě kvalitního partnerského vztahu archetyp rodiny, soužití v rovnováze?!

Děkuji každý den za rodinou, kterou mám a kterou jsem získala i díky manželství se svým mužem. Já opravdu velmi obdivuji, ctím a mám ráda své rodiče a nesmím zapomenout i na svou báječnou tchýni. Snad se ještě všichni ve zdraví hodně užijeme. Nesmím opomenout ani našich skvělou partu přátel tady v Policích, moc si těchto lidí vážím a jsou pro mě důležití.

Máte z domu úžasný výhled! Výhledy, které nás v dědině obklopují, jsou nebezpečné v tom smyslu, zpohodlnět a necestovat, jen se dívat……

Dvakrát ročně jsme v průběhu 10 let jezdili trasu Španělsko – Česko (2500 km), pokaždé cca 30 hodin tam a 30 hodin zase zpět. Bylo to náročné. Takže naše ideální dovolená je většinou někde v Česku, poznáváme konečně naši zemi a velmi nás to baví. Do Španělska se budeme určitě stále vracet, chceme, aby Noemi věděla, kde se narodila a kde první dva roky žila.

Takže cestování zůstane součástí Vašeho života…

Ano, ale pokaždé se těším na návrat domů, protože cestovatel bez domova je tulák.

Jaký je rozdíl mezi moravskou a španělskou vesnicí?!

Myslím, že vůbec žádný. Lidé se dobře znají, všichni se zdraví, prohodí pár slov. Na vesnice mám asi velké štěstí – byla jsem šťastná ve Španělsku a jsem velmi šťastná i tady. Už bych se do Španělska natrvalo nevrátila, doma je doma.

Regiony ve Španělsku se od sebe ale velmi liší.....

Ano, to je velká pravda. Severní Katalánie je bohatá obzvláště kvůli frekventovanému turismu – Costa Brava, Costa Dorada. Jižní Andalusie je mnohem chudší. Proto se chtějí Katalánci už tolik let osamostatnit. Všeobecně známá je i rivalita mezi Barcelonou a Madridem. Když byl nějaký fotbalový zápas, všichni Katalánci seděli u televize a fandili, mohli jste v klidu venčit psy na pláži a nemuseli se bát, že někoho potkáme. Pro nás to bylo nepochopitelné, často jsme své španělské přátele i škádlili .-)

A co španělské víno, sušené maso a sýry..?!

Víno – jakékoliv ve Španělsku koupíte, rozhodně neprohloupíte. I to nejlevnější je velmi kvalitní a chutné. Sušené maso – to je velká pochoutka, Španělé jsou na něj právem hrdí. S naší Vysočinou tam velké terno neuděláte, oni si opravdu potrpí na kvalitu jídla, jsou to velcí gurmáni. Ze sýrů jsem tam ochutnala ovčí i kozí – ten se podává velmi často jen položený na salátu – horní část se zkaramelizuje a je to opět zážitek. Kapitola sama pro sebe jsou mořské plody. S manželem nám trvalo téměř 6 let, než jsme se odvážili sníst první slávku. Můj zaměstnavatel byl chytrý muž a naučil mě jíst téměř všechno jen díky tomu, že mi vše předkládal postupně a velmi opatrně. Začal s grilovanou zeleninou, pak smaženými rybičkami, kalamáry. Pak následovaly ty nejmenší mušle, pak slávky, krevety, chobotnice a další „mořské příšery“. Nakonec jsme vyzkoušeli i šneky. Vše se připravuje výhradně na grilu, přelité jen směsí oleje, petrželové natě a česneku. Živé ústřice jsem však pozřít nikdy nedokázala…

Takže, které španělské jídlo máte nejraději?!

Jejich proslulá paella („rizoto“ s mořskými plody) je opravdu výtečná. Opět je to o zvyku. Nejdříve jsme nechápali, co na ní mají. Jenomže pak když pracujete v restauraci a vidíte celý proces přípravy, je to neskutečně jednoduché, a přitom efektní jídlo. V podstatě jídlo chudých. S láskou připravené. A má různé variace – černá rýže (barvená sépii), rýže s mořskými plody, s masem, atd.

Když jste byla malá, přála jste si žít u moře….. 

Ano, s rodiči jsme jezdili hodně do Maďarska k Balatonu (bylo to pro nás takové malé moře) a jednou jsme byli i v tehdejší Jugoslávii. Dodnes si vzpomínám na první setkání s mořem – ta slaná chuť mě opravdu překvapila. Bylo mi asi 6 let. Tehdy mi problesklo hlavou, že by se mi líbilo bydlet v domečku u moře. Tato vzpomínka se mi vybavila někdy druhý rok ve Španělsku – opravdu se nám spoustu věcí splní, když si je upřímně přejeme. Stejně tak jsem si před odjezdem ze Španělska moc přála, abych se uživila focením. Měli jsme docela obavu z návratu, přece jen těch 10 let se nám dost vrylo pod kůži. Ale touha po domově a rodině opět zvítězila. Těch důvodů k návratu bylo více. A myslím, že všechno opět přišlo v pravý čas. Když jsme poprvé procházeli „naším domem“, věděli jsme, že to je přesně to, co hledáme. Prostor, světlo, krásné místo. Velká půda – hned jsem řekla, že tam jednou bude ateliér, aniž bych tušila, že se focením budu živit. Všechno je, jak má být. Jsme tady opravdu šťastní. Fungující škola a školka – to je taky velký bonus. Paní ředitelka i paní učitelky v dětech probouzí touhu po vzdělání, jejich lidský přístup je opravu nenahraditelný. Velmi si jich vážíme a jsme vděční za jejich snahu – výlet do Prahy v rámci výuky vlastivědy a prvouky, plavání, cyklo výlety po okolí. Naše děti si tady našly spousty opravdových kamarádů. Tyhle sociální vazby jsou podle mě velmi důležité. Že se děti z vesnice znají a mohou spolu trávit čas tady v Policích.

Jste zřejmě šťastná žena?!

Nerada bych to zakřikla, ale opravdu jsem.